V Martincově statku valem
padá poval za povalem,
došky trhá času spár,
skot se ztrácí, drůbež plaší –
straší tam... ba věru straší:
svár!
Ovce stále něco dáví,
krev jim dojí zhublé krávy,
stodolu jim zničil žár;
dcerky jejich, ač jsou maly,
do pačesných suknic halí
svár!
Otec skrblil do únavy,
syn má věřitelů davy,
místo koní volků pár;
vše, co zanechali staří,
čím dál víc a více maří
svár!
Na řebřinách není hole,
schází voj i cevy v kole,
pluh a brany pouhý škvár,
sad je samé krtčí hrby;
šindel na chlév dávat skrbí
svár!
Martinec už k správě není;
žena je jak umučení,
jakoby ji zvednul s mar;
Kdo ubohou zbaví sloty?
Oba žene do žebroty
svár!
A tak všecko všudy hyne;
půl roku než ještě mine,
nezbude ni z došku cár;
z boháče je bídák chudý,
zahubil tam všecko všudy
svár!
Pusto, smutno vnitř i venku,
Tomšův tchán však na vejměnku
hoví si, a sto let stár,
učí vnoučka: „Dítě hodné,
běda, žihadlo kam vbodne
svár!“