Kam pak as pantáta s paňmámou kráčí,
že cesta úvozem sotva jim stačí?
Na konec vesnice, fara kde stojí,
oběma myšlenky v hlavě se rojí.
Pantáta bafá si; paňmáma vzdychá,
u fary pojednou oba jsou zticha;
on fajfku v předsíni vyklepal kradí,
ona pak záhyby zástěry hladí.
Vkročili do síně, u dveří stáli.
Pan farář tázal se, co by si přáli.
Řekli mu: „Aničku, račte ji znáti,
sirotku Tomšovi hodláme dáti.“
Usmál se panáček: „No ať se zdaří:
chválím to, hodni jsou, a vy juž staří,
polovic starostí s beder vám zvednou;
mám vám je ohlásit za třikrát jednou?“
„To bude nejlépe; má-li to býti,
aby hned v provodu mohli se vzíti;
Pánbůh jim požehnej s nebeské říše!“
„Amen!“ a pan farář do knihy píše. –
Od fary ke statku hon jest jen krátký,
vstříc běží Anička dvorními vrátky,
směje se, poptává, doptává znovu,
co říkal pan farář od slova k slovu.
„Schválil to, vepsal to; víš, jak to chodí;
v neděli po ranní oba vás shodí.
Pánbůh Vám požehnej, mé zlaté děti!“
Anička s Tomášem v náruč si letí.