V lese zjevu ponurého
stojí v troskách starý hrad,
vesničané ze zdí jeho
vystavěli domků řad.
Komu patřil dřív? Kdož vědí?
smutně trosky kolem hledí
na luhy a do zahrad.
Jenom někdy časně s jara –
když se ztrácí sněhy s hor,
s říčky led a s luhu pára –
chodívá sem dětský sbor;
pak zde věru milo dleti,
vesele se točí děti –
hned tu smích a hned tu spor.
Taký hod zde ondy měli
s malou družkou malý hoch,
domek – hračku – stavět chtěli
u zdi, starý kde kvet' hloh;
drobné robili si cihly,
náhle v zemi něco stihly...
„Vyhrabem to,“ pravil hoch.
Hrabali a v konec díla
divnou vyhrabali věc,
zbroj jakous – ač těžká byla,
domů donesli ji přec;
potěšil se otec z kovu;
„Bude pluhu na obnovu
zbroj, již nosil praotec!“
Zanes' ocel ke kováři;
děti od časů pak těch
s veselejší povždy tváří
vídaly se v starých zdech;
až zde kdysi v jara sklonu
našly srdcí zlatou sponu
a květ štěstí na ústech. –