Jak mělký rybník, kalných vod
je mnohé místo v jihu,
v něm líně tuční kapří rod,
hrd na břicho a tíhu.
Ať hodíš v kapry kamenem,
ať vzácné knihy skvostem,
když buchta není, stejno všem,
a sotva že hnou chvostem.
Hřbet povážlivě vyklenut,
a bez lesku jsou oči,
jen v bahnitý se někdy rmut
buď ten neb onen stočí.
I vábím kapry švarnou hrou
a vyzývám je k skoku,
leč jenom huby otevrou
a čumí na mne z moku.
„Nač otvíráte huby jen,
radš otevřete hlavy!“
To uslyšet, hned ten i ten
zpět do bahna se plaví.
Kéž v štiku změní se můj měch,
jejž paže k ňadru tulí,
v tlum vrhnul bych jej kaprů těch,
by lenoši se hnuli.
Však běda, nejsou, jak bych žďál,
mé dudy štikou hrubou,
a kapři hloupě čumí dál
vždy s otevřenou hubou.