Jak milo v lese za večera,
když do červánků spat šel den,
a mezi kmeny se to šerá
jak v kmetském srdci dětský sen!
Tu z rozbujené buků sněti
vstříc na sta pohádek mi letí
a píseň, hvozdu snivá dcera,
mou duši béře v sladký plen.
Hůř, jdu-li, kde svou kukli snová
duch lidský, nežli křídla vzpial;
tu každým mžikem bolest nová
mě ponořuje v stesk a žal.
V ráz prchá, co mi les dal líkem,
to tam mé blaho okamžikem;
máť radost křídla pápěrková,
leč olověná lidský žal.