Veselou, veselou, s huslemi dudy, veselou vedou hovorku: Slyš, děvče, dobře je při svatbě všudy: skočme si svoji „drotorku“!
Dobře dnes v Pováží, v Slovensku všudy: Veselou, veselou, husle a dudy! Vesele, děvčata, junáci – v kolo, k tanci jen rychle se mějte,
radosť ten necítí, vesel kdo v polo; nuže jen, přejte si, spějte! Dobře dnes v Pováží, v Slovensku všudy: Veselou, veselou, husle a dudy!
Kdo jsi však sestárnul, přidrž se sklenky, zpomínej, mladost co dluží! Mlád kdo jsi, přidrž se růžné milenky, než-li se bledá přidruží! –
Dobře dnes v Pováží, v Slovensku všudy: Veselou, veselou, husle a dudy! Pod lipami rozkvětlými vesele se hody slaví,
u každého jasné oko druhému „jsem šťasten“ praví. Všude hlučno, všude živo; hvězdičky než vystoupily,
chudobičku s mladým hochem z vůle pána zasnoubili. Šťastný junák, šťastné děvče! – Jejich štěstí všecky blaží;
za věno jim pán dal hradu vlastní statky na Pováží. Přítel drahý v jeho blíži šťastnější jenž nad poutníka!
Jemu, růži, dítkám milým nová radosť v oku vzniká. – Svolal kmety, svolal muže, přísahou pán dostál slovu,
za své sídlo, tiché sídlo, vzal si chyšku přítelovu. Nad chudobku, nad junáka šťastnějších na Váhu není,
a když první hvězda vyšla, dali sobě políbení. Husle znějí, dudy víří, vesele tu cimbál zvučí.
Starý panko, zapomínej, co tě trápí, co tě mučí, A on sedí pod lípami zamyšlen a mírně dýše:
„Ach, že rodnou nebyla mi místo hradu tato chýše!“ A když už se rozcházeli, pán tu dosud smutně seděl,
na ty svadlé květy lípy zamyšleně k zemi hleděl. Přišli k němu, – on byl tichý, divný sen se srdcem honil,
zvednul kalné oči, plakal a pak zase hlavu sklonil. – Líbali jej – zhrozili se! Ztichla hudba. – V hrad ho vzali,
třetí den pak na vršíčku blíže chrámu pochovali. Plakal Váh, kraj celý plakal; smutná, smutná růže byla,
dárek jeho, modré kvítko, do truhly mu položila. Nešťastné to kvítko lásky, chudobičku zpomínání,
démanty hle ozdobenou, démanty to milování. Bylo pláče, nářku bylo, že sám Váh tím smutkem vířil,
a ty pláče a ty vzdychy, v bludné kraje pána šířil. A když lid, ten dobrý, chudý, slze v kvítka hrobu splítal,
pokaždé Váh bělopěnný v pláči černé břehy vítal. Zasadili na hrob lípu; lípa na hrob květy hází,
často prý sem lid ten dobrý z povážského hradu vchází. Květe lípa, květe na zeleném rově
vedlé kostelíčka, květe na hřbitově. Na lípě se ptáček se svou milou skrýval,
a překrásnou píseň vesele jí zpíval. Vesele jí zpíval z hrdélka malého,
o veliké mysli pána povážského. Zpívá dosud milé, ta že láska pravá,
jež se z čisté lásky lásky odříkává.
Cookies on Poetry Cove