Vypučelo růži
poupátko na hradě,
v hradě na Pováží
v slovenské zahradě.
Blah, kdo růži, poupě
na svá prsa vloží,
v duši mu vykvete
požehnání boží.
Kolem hradu statných lidí
měsíček své stříbro hází,
k východu jen staré hradby
černé stíny k zemi sází.
Měsíc tichý, hvězdy tiché
ve Váhu se prohlížejí,
jestli jasně nové poupě
v starém hradě vítat smějí.
Tiché sady, tiché háje –
i ta voda tiše stojí,
snad se malé nemluvňátko
v prvním spánku děsit bojí.
Jen na lípě na nádvoří,
nadšený jsa v takém zjevu,
neunavně malý slavík
od matky se učí zpěvu.
A na hradě krásná růže
k poupěti se svému shýbá,
a sotvy je zulíbala,
opět je a opět líbá.
A chudobka malá, krásná
v náručí si otce hoví,
ručičkama potleskává,
bratříček že krásný nový.
Byla radosť, velká radosť,
dobrých lidí radosť byla,
a zahrada na Pováží
o dvě kvítka více kryla.
A když kvítka vypučela,
rděla se a vykvétala,
tu jim matka svatou lásku
za průvodce světem dala.
A oni se milovali
holoubek a holubička,
svatou lásku v podíl měli
od matičky, od tatíčka.
A když otec, pýcha Váhu
v chýš své milé růže vcházel,
tu jej junák s chudobičkou
blíže matky doprovázel.
Minul čas – a po patnácté
vypučela zeleň v stráni;
ach, jak krásně plynou léta
v stále stálém milování!
Tak se dítky milovaly,
holoubek a holubička,
a tu lásku v podíl měli
od matičky, od tatíčka. –