Kraji můj povážský,
potopený v šeru,
aj, proč se usmíváš? –
vždyť se v dálku beru!
Vzdej mi šumem lípy
svoje požehnání,
zaplač, starý Váhu, –
a pak na shledání!
Vedlé Váhu po pěšině
opuštěný poutník kráčí;
černý vlas se zpod širáku
kolem mladých lící stáčí.
Oči, snad že v středu země,
dětské ráje hledat’ chtějí;
slze jim však zabraňují,
jedna druhou potápějí.
Ještě jednou ohlédá se,
hledí, pláče, píseň pěje,
že se Váh ten rychlotoký
jako jeho píseň chvěje:
„Tam se skrývá v štíhlém jedlí
jako kámen v travině,
v krajinu se dívá snivou,
bujarostí věčně živou, –
dávný hrad v mé otčině!
Ach, ten pohled v srdce noří
drahých tužeb tisíce;
nad nebeský ráj mi blažší,
nad poklady světa dražší, –
kraj ten kochám nejvíce.
Dobré víly bystré řeky,
hrad se zdají střežiti;
zde jsem blíže matky sníval,
toužil, miloval a zpíval,
zde bych přál si umříti! –
Zelený se břečtan blýští
v zlatém slunka zápalu,
jak má láska k nebi pílí,
výkvět klesá, s větrem kvílí,
roztříštěný o skálu.“
K břehu v pravo, k břehu v levo
bílou pěnu voda hází,
a tu jeho tichou píseň
v tichém šumu doprovází.
Při ohlasu tisícerém
umírá ta píseň v stráni:
„Kraji milý, kraji rodný,
na shledání, – na shledání!“
Utich’ ohlas, utich’ junák,
v doubravinu starou vchází,
a Váh pláče, smutně pláče
bílou pěnu k břehu hází.