Co je láska děvy? – Jarních větrů vánek, které prochvívají citů našich stánek.
Chvějí jím a chvějí, až jeho cit schladne; pak se všecko ztiší, a ta láska vadne.
Láska ale matky povždy víc se zmáhá, když kořínek v hrobě až do nebe sáhá. –
Čas šel v dálku, mládci blíže, a když jeli v bystrém toku, viděl každý z dobrých hochů vlastní touhu v cizém oku:
Připlouli a zastavili. – Promluvil tu mladík z hradu: „Zde to kvítko i s démanty v posvátnou tvou ruku kladu.
Chudobku jsem hledat vyšel; bylo ráno, mladé ráno; pod Tatrami na pahorku bylo srdce ukrýváno.
A když srdce uschovali hlinou růvek zasypali; do té hlíny kvítek dali a slzama zalívali.
Všecka kvítka uvadnula, jenom jedno svěže stálo; plakalo naň dobré děvče, jež to srdce milovalo.
Utrh’ jsem to svěží kvítko, chudobičku zpomínání, démanty hle ozdobenou, démanty to milování.“ –
Zachvěla se růže krásná. – Přistoupil tu mladík z chýše a děvčátko, neviňátko, v klín jí kladl tiše, tiše.
Večer přišel. Nad doubravou tmavá, chladná mlha stála, plachá srnka, v rychlém spěchu, mláďata se hledat zdála.
Kvítka klesla. Malí ptáčkové bojácně se v hnízda brali, když pojednou větvičkami v blíži mou se vzdechy draly.
Kráčím blíž – a v středu lesa v suchém mechu mladá žena; dcerka, malé krásné robě, k prsoum jejím přiložena.
Dítko polou slze vlastní, polou slzy matky kryly; dcerušku mi matka dala – její rty však nemluvily.
Kladla dítko do náruče, – než jsem všemu porozuměl, klesla máti – doubravinou tichý večer v dálku šuměl.
Život vlastní dítku dala, kladla ozdobu na líčka; dítko zde – a matky slze – s démanty je chudobička.“
„„Chudobička to s démanty!““ v polosnění růže praví, usmívá se na děvčátko, v pláč se dává usedavý.
„„Jsem ti matkou; proč bych tobě nesměla též démant dáti? Žel, že musím první démant vlastní slzou umývati.
Jsem ti matkou; proč bych k tobě nesměla se níže shýbat? – abych mohla lásku matky na růžová ústa líbat.
Jsem ti matkou, proč bych tebe nesměla k svým prsům vinout? Láska ta v mou duši přešla, láska matky nemůž zhynout.““
Pláče, líbá, níž se shýbá, a když démant v očích hyne, růže mladou chudobičku v lůno krásných listů vine.
Vine, chvěje se a praví k mládcům, co si v náruč klesli: „Vy jste oba velkou lásku pro mne, tichou růži, snesli. –
Oba dva jste dobří mládci, jak dva doubci pod Tatrami, a já jsem jen slabé děvče, jako tráva mezi vámi.
Žel, však první chudobička okrasy své navždy ztrácí, láska dívky věčnou lásku jenom jednou slzou splácí.
Láska dívky nedosáhá k tomu srdci v tichém hrobě, zpomíná-li okamžikem, zapomene v krátké době.
Ubohý ty hochu milý, hochu první, hochu z hradu, že mi drahá chudobička, zde ji dítku v ručku kladu.
Bůh tě potěš samotného, – samotného v dlouhé pouti, zapomeň mne, zapomeň mne, nesmím také vzpomenouti! –
Rozpomeň se ale někdy chudobičky na Pováží, jíž se růže matkou stala, která novou matku blaží.
Ty pak druhý, přesaď růži s chudobičkou do své chýše, nechť nám Tvůrce jednu lásku ve tři dobrá srdce vpíše.
Přátelství však nerozlučte, mužné rámě sobě dejte: hochu z chýše, hochu z hradu, přátelství si přísahejte!“
Vznesli hlavy, zaplakali, pravou ruku v pravou dali, mládec z chýše, mládec z hradu, přátelství si přísahali.
Šťastný z chýše – uboh z hradu! Samotného rána bolí, – svatá buď však, svatá láska, svatý cit kde svatě volí.
Cookies on Poetry Cove