Proč jsi se, ty růže,
v Pováží sklonila?
V krásném jsi rozkvětu,
stále svěží byla!
Myslíš na svou sestru,
chudobičku v lese?
Ztiš se – snad ji anděl
k tvému srdci snese!
Sotvy mladé slunko vstalo,
bylo tiše v chýši, v hradě,
jenom růže vztýčila se
na povážské na zahradě.
Vztýčila se, pozvedla se –
na Tatry se v dálku dívá,
a pak pohled zarosený
v chvějících se ňadrech skrývá.
V šedé Tatry pohlížela,
kam se oba mládci dali,
aby kvítko, chudobičku,
s démanty tam vyhledali.
„Bůh vás potěš, dobrých lidí,
mládče z hradu, mládče z chýše –
mně pak – ať svou svatou lásku
v panenské mé srdce vpíše.
Kdo mně snese ono kvítko,
o kterém mně bylo sníti,
povážskou on růži může
ve svůj život zasaditi.“