Kvete růže krásná
na Pováží skrytá;
sotvy pozardělá,
sotvy porozvitá.
Šťasten, kdo tu růži
na svá prsa vloží,
v korunce své skrývá
požehnání boží.
Oba byli dobří mládci,
jeden v chýši, druhý v hradě;
jednu růži milovali
na povážské na zahradě.
A když jednou kolem růže
v loďkách jeli v bystrém toku,
viděl každý z dobrých mládců
vlastní touhu v cizím oku.
Věděli, proč slza padá;
pravou ruku v pravou dali,
mládec z chýše, mládec z hradu,
přátelství si přísahali.
Přísahali, promluvili:
„Stejná rána srdce bolí;
jeďme nazpět mimo růže,
nechať ona sama volí.“
Jeli nazpět kolem růže,
zastavili, promluvili:
„My jsme oba tebe, růži,
srdci k zdobě vyvolili.“
Sklonila se krásná růže,
něžný výkvět ňader kryla;
zachvěla se, pozvedla se,
v svatém míru promluvila:
„Vy jste oba statní mládci,
jak dva doubci pod Tatrami,
a já jsem jen slabé děvče,
jako tráva mezi vámi;
démanty však ozdobená
chudobka prý v Tater lese:
budiž mým, kdo na Pováží
drahé ono kvítí nese!“