Král na veselém honu dlel,
zpět klusal podle stínadel;
a byla půlnoc; král měl chvat –
s ním jenom kancléř jel a kat...
Kůň vzpínal se a nechtěl dál...
Vzhléd’ k druhům král a volal král:
„Vidíte rudé ty stíny? –
Ti v předu, hle, toť oněch sbor,
jichž čelo mračil hněv a vzdor;
ty mistr proto popravil,
že jsem jim člověkem jen byl,
ne víc, ne víc!... Byl krátký soud,
teď strašit chce mě jejich troud!
Vidíte rudé ty stíny? –
Ti druzí, hleďte, jaký tém,
mne chtěli vnadit lichotem:
,Víc všech jsi,‘ děli, ,pán a bůh‘ –
tož pod mečem rab s rabem ztuh’;
té řadě jedovatých hub
kat na můj rozkaz hlavy srub’...
Vidíte rudé ty stíny? –
A za nimi těch kráčí směs,
již pravili: ,Mín nás jsi, věz!
aj, komu by si vládl as,
kdy nebylo by v říši nás?
Ty’s králem z naší vůle jen!..‘
Kat za krvavý měl je plen!
Vidíte rudé ty stíny? –
Ti poslední – tam hleďte přec,
to samý lichý bezhlavec,
jim s dotazy jsem kráčel vstříc,
leč nikdo neodvětil nic,
že kýval jen, tož k špalku leh’
zde na královských stínadlech.
Vidíte rudé ty stíny?“ –
I smál se kat i kancléř: „Nuž,
to nestane se nikdy už,
dost dlouho žil jsi v postrach všem,
my pošleme tě k stínům těm!“ –
I proklán král, něm s koně spad’;
trůn kancléř vzal a meč vzal kat...
Vidíte rudé ty stíny?