Svá vlákna počla Jeseň přísti,
zlý vítr tančí po ladech,
s hlav stromů žluté ruje listí
a nutí ve svůj koloběh;
a po silnici – sotva stačí –
jde s vnučkou děd – tvář plna ryh...
Po zvadlých listech stáří kráčí,
a mládí těká po zlatých.
Šat stromů, svěží dřív, teď rudý
zří jinak dítě, jinak kmet;
on myslí na mrak, bouř a trudy,
leč vnučka na zář, lesk a květ
a svěží luh a štěbot ptačí,
kmet na vran pokřik krákorných...
Po zvadlých listech stáří kráčí,
a mládí těká po zlatých.
Níž k zemi stařec hlavu kloní,
a děvče hledí do nebes,
v jich hlavách podivná se honí
a pestrá myšlenková směs;
tvář dědečkova tone v pláči,
tvář jeho vnučky samý smích...
Po zvadlých listech stáří kráčí,
a mládí těká po zlatých.