Rozvinul se list a zvadnul,
spadal květ dnes porozvit,
a co žití v nitro sválo,
žitím zase splápolalo,
a v tom ohni shořel cit.
Slunce zářilo a zniklo,
ptáček vyveď dětí řad,
den se víc a více krátí,
ach vše tajnou silou chvátí
v konec žití napořád.
Malý brouček svitnul nocí:
„Poslyš, pěvče jarních dob,
chceš-li šťastně v světě žíti,
nesmíš v ruchu tvorstva zříti
jen šílený pospěch v hrob.
Nebyl jsem, tu smrtí růže,
nový čas mne zrodil přec,
křídla v pelu zlato našly
a tu růži snad okrášlí
mládí tvého ruměnec.
Sny mohou býť květinami,
a mladistvé lásky zář
může hvězdou s nebes výše
do komůrky hleděť tiše
v bledé dívky sličnou tvář.“