Sotva slunce zlatým šípem v jarní mlhy zalučí,
už je země vzdychající toužně volá v náručí,
jako žena roztoužená, v níž se plamen lásky vzňal,
volá muže, by ji objal, k srdci stisk’ a zulíbal.
Jak se družně k sobě vinou, ze rtů ret už rozkoš pil;
země jásá; v květ se mění každý její vzdech a kvil,
skvostným nachem hoří líce, vínem lásky hárá hruď.
Země! Budiž matkou růži, matkou zlatých klasů buď!