Rád vzpomínám těch dávných chvil,
ač častokrát mi zvlhnou brvy,
když o růžích jsem žití snil,
a slunce hořelo mi v krvi.
To bylo za junáckých let,
když vše se mile na mne smálo,
a srdce dávalo se v let
a do nebe se vznésti přálo.
Též oné cesty vzpomínám,
jíž lesem šli jsme vedle sebe,
kdy jsem ti řek’, že rád tě mám,
a ty zas mně: „Ó víc já tebe!“
To byl tak čarokrásný den,
chvoj voněla, a ptáci pěli,
mně zdálo se, že s kmenem kmen
a s květem květ nám záviděly.
Dvě v kůru písmeny jsem vryl,
a srdce k nim; jas tkvěl nám v líci,
jmen našich počátek to byl,
jak druhdy činí milující.
Slib pojil nás, však co jest slib?
byl nedržen – proč, Bůh ať soudí,
hněv rostl z škádlení a chyb;
ach, často člověk v žití bloudí. –
Touž cestou po letech jsem šel –
už překonal jsem bolest sterou –
strom s jmény skácený jsem zřel
a srdce puklé pod sekerou.
A trpce usmál se můj ret
a všecka bytost má se chvěla,
jak by mně dlouhou řadu let
ta sekera juž v ňadrech tkvěla.