Rozhovor.

Kdož ti, Šumavo má, jitro-li se dení, skráně otrněné zlatem orumění?

Kdože by to činil, než červánek zlatý, krásu sypající na luhy a chaty.

Kdože ku potěše líbá rosu s očí? Slunko žhavým retem z oblaku-li skočí,

rozhlédne se kolem, zlatem dolů tryskne, vřelé políbení na čelo mi tiskne.

Kdože, moje milá, temnou kadeř splétá? Smutná meluzína, do kraje-li slétá,

poletuje, těká, naříká a pláče, v sluj že zvěř pospíchá, v hnízdo plaché ptáče.

Kdože, moje drahá, pěkné nožky myje? Bystřina, jež stříbro v skalnou pánev lije;

a ten milý vánek, v habří-li se vzruší, soucitným svým dechem líbá je a suší.

Kdože, krasavice, zrcadla ti staví? Kdož jiný, můj milý, nežli jasné splavy.

Z těch se v ústret všemu živá krása prýští, žel že mně je často černá bouře tříští!

Kdože, černobrvá, krásné oči nítí? Svatojanské mušky, skryty v drobném kvítí;

za májové noci tak mi zrakem srší, jako při slunci-li drobné perly prší.

Kdo pak tě, má kněžko, večer v roušku skrývá? Jezerní ta panna, věrně starostlivá;

kryje mne a chrání stále bez ustání, večer přicházívá, prchá za svítání.

Kdo pak, paní moje, na roušky ti přede? Aj, rusalky šedé, které jeseň vede;

což jsi neviděl jich ruče jak a hbitě lesem natahují hebce tkané sítě?

Kdože, parádnice, živůtek ti robí? Ta, jež svěžím mechem staré buky zdobí:

vesna čarodějka, vždyť i do netřesku jemné květy sype na skalnatou stezku.

Kdože ti, má snilko, kolébavku zpívá? Ukypřelé boučí, jedle takt mu kývá;

ten večerní soumrak hledě skrze mlází, tisíceré hvězdy v jarní sen mi hází.

A kdo, čarodějko, ze spánku tě budí? Cizí řeč a výskot, bodajíce v hrudi;

jen když od vás někdo k mým se prahům vrátí, pro důvěrný hovor s ním nemohu spáti.

Řeč tu čarozvukou, plnou krás a vděku, jakou slýchala jsem za dávného věku,

jakou slýchala jsem v potěše i trudu – kdy, ach! kdy ji zase denně slyšeť budu?

Kdy že slyšeť budu z malinových retů písně plné slunce, zkazky plné květů?!

Kdy mi zahlaholí zpěv ten z každé chatky? Kdy mé časy mladé vrátí se mi zpátky?!