Rozhovor.

Mě miluješ?... Znáš bytosti mé vznik? Mě vzbudil k žití zvůle okamžik, blesk meče krvavý mi v srdce ťal, jímž anděl lidstvo navždy z ráje hnal

a hněviv kázal: Mořem strastí tec!... „Já miluji tě přec!“ Mne nemiluj, ne, ne, mne nemiluj! Mě zplodil Hněv a rujná těla zbůj,

lež kojnou byla mi a chůvou zášť, jen pýcha dala tělu lepší plášť a z hadů jest mých vlasů prstenec... „Já miluji tě přec!“

Mne nemiluj! Já život za trest mám, leč hrdým jsem a chci ho nésti sám, jak báje Atlas nese všechen svět; co stisknu, mře jak zašlápnutý květ,

jsem vlastní nenávisti zajatec!... „Já miluji tě přec!“ Mne nemiluj! Já divoký jsem brach jak rozkacený vichr na horách,

kam namířím, tam slétá mračný vzdor a před mým zjevem prchá klidný tvor; jsem bezvolný té země vetřelec... „Já miluji tě přec!“

Mne nemiluj! Jsem požár vášní všech, jak samum je mých ňader žhoucí dech, jsem jako blesk, jenž s hromem z mračen kles’ a prales mění v žhavých sloupů směs,

a srdce mé je lev, jenž trhá klec!... „Já miluji tě přec!“ Kdo můž’ mou duši zbavit pekla pout? Chceš prsa sobě rýt a vlasy rout?

Chceš plouti mořem slz a mořem běd? Chceš v peklo duše mé svůj hřížit hled? V mých rukou skonáš bůstky křehčí věc... „Já miluji tě přec !“

Nuž, k žáru druž se tedy duše žár, ať rozsápe nás zlatý lásky spár, ať oheň žití, jenž nám v duších tlel, má za oběť květ živý našich těl

a prach a troud náš: časnou žití směs, odnese do nebes! – –