Jinak v horách, jinak v pláni,
v horách žebráci a dole páni,
a když bouř chce kraje postrašiti,
vystoupí si na temena strání
k divokému sténání a vytí.
Zaplačíli v horách dívky sivé
u Paroma v práci otročivé
snášejíce po geletkách vodu,
hned se strachem malá chýška kýve,
s bystřinou že musí ku pochodu.
Jinak v pláni – tam jak v prostřed ráje
na rovinách samé zlato zraje,
tam vše rovno jako v bibli řádky,
místo bouře větérec tam hraje
a tká slunko s vůní na pohádky.
V plánili se ženky mračné staví,
v bílou plenu zavijou si hlavy,
ale mladší, než se slunko zhasí,
krásných čelek pásek zlatoplavý
pokladájí na bohaté vlasy.
Zříli to však Parom, smračí skrání,
zamumrá i do práce je shání,
šlehne do nich na raz žhavým bičem,
a ty odeplaví v zalívání,
co zrobila horská tuhosť rýčem.
Ženky nosí, pot se lije s líce,
záhonečku nemá pole více,
jeden za druhým sjel smutně dolů,
holy do čista jsou kopanice,
jako deska skloněného stolu.
Věru stolu, s něhož chleby spadly,
který zorať nelze ani rádly,
který vždy se k jedné straně páčí,
jako žebrák, když oud pozbyl svadlý
a dřevěnkou smutně k hrobu kráčí.
Jinak v horách, jinak v pláni:
v horách žebráci a dole páni;
snad až moře časů příboj chopí,
spatří Slovák s temen oněch strání,
jak ty vlny hlavy vrahů sklopí. –