Mlhy rostou, vůkol vše se nudí;
v bílém čepci, v nedbalkách až k hrudi
bába příroda se klade spat;
o čem se jí bude asi zdát?
Mám-liž asi stařičké té paní
žárem duše klidné rušit spaní,
mrazu ohnivý a jarý sok?
K jihu nes mě toulavý můj krok!
Zahynu-li, nevím, nedbám věru,
přec však toužím spatřit, jak se v šeru
v bílém čepci, v nedbalkách až k hrudi
omlazená bába ze sna budí.
Jak se znova její ňadra vlní,
tvář jí kvete, zrak se vlahou plní,
jak mě volá v čarokruh svých krás;
mládnu též, jsem králům roven zas!