Ty ptáš se, dřív proč za dceruškou svou
jsem jedné písně nezavzdech? –
Zda pláň jsi zřela v květu takovou,
na jejíž ňadro příval mraků leh’?
A viděla jsi, že by na vlnách
svou leknín klidně růži nes’,
když obzor hněvem černé brvy stáh’,
a nebem honila se blesků směs?
Zda pět jsem moh’? Teď příval odplaven,
luh klidné duše opět zzeleněl,
v něm na krvavých květech stojí jen
těch křišťál přívalů, můj zpěv – můj žel!