Již věk je ve všem všudy stejno,
ať, kdy chceš, jeho nitrem jdeš,
vždy cvrlikavé vrabců hejno
a kavky obletují věž.
Vždy stejné jsou ty domky prosté
i jejich zadumaný klid
a vše, co puči vnitř i roste,
ať němý tvor to je, ať lid.
Vidy v oknech řada květin stála,
za každých voní ferií,
jak babička je pěstovala:
mučenka s volkamerií.
Vždy v parku stejně hyne mlází
a bejlí bují o překot
a starý kaštan plody hází
na provalený z cihel plot.
Vždy vyvráceny poustky dvéře
a bez hovoru vodomet,
vždy neřezané suché keře
a trávník nikdy nevyplet.
Vždy na spadnutí pomník páně,
jenž nejkrutější spáchal hřích,
že cizákovi prodal maně,
co zdědil ondy po otcích.
Tak cizák téměř věk už sbírá,
čím český bohatí ho les,
a nezří lidu, jenž tu zmírá
a hůře živ je nežli pes.
Vždyť pán má jinde dům i radu
a jinde lesy své a dvůr,
leč zde ve spustlých síních hradu
jen četu cizopasných stvůr.
Smeť cizích žní jen lid zde klidí
a cizí dědí řeč a šat...
Ach, cizí oči po všem slídí,
a cizí ruce mají chvat!