Réva listí sklání, bujné rudnou keře,
mlha, stráně halíc, vystupuje z vod,
vinař rozveselen z vinic domů béře
celováním slunce vypěstěný plod.
Kéž jím prchne všecko, co nás rve a kruší,
kéž jim vzejde jarost každé české duši,
aby vítězila v poznání a věře,
že jen chabce ničí zloby ostrý hrot?
Kdo vyjasnil čelo rodné lásky vínem,
kdo opojil duši kouzlem jejich vnad,
na místech kdo stanul před posvátným Týnem,
na skálu kdo hleděl, kde stál Vyšehrad,
nezabude předkův odkazův a darů...
Nuže, vína v srdce, vína do pohárů!
Hřích a smrt se hostí jenom v lidu líném...
Víno!.. Chladné mlhy letí s hor i lad!