Rezfa.

Hlad mořil židů lid a prorok řek: „To Hospodinův zasloužený trest, že Saulem, meč jenž v prsa vlastní vtek, lid Gabaonitských dřív huben jest.

„Jak,“ ptal se David smířiti mám Pána?“ a prorokova zněla odpověď: „By nestihla i tebe boží rána, co z Gabaa chce lid, vše konat hleď!“

Když David jich se tázal, v odvěť dali: „Kaž na Saulův by rod náš pomstou sáh', až na živu by nikdo nezůstali po Israela dálných končinách!“

To králi vhod, i děl: „Buď hned, co ždáte rod Saulův hrdý, odvážný – já dám; nač déle ještě o své žezlo zlaté jich lstivých úskoků se báti mám?

Či nástrahám mám synův Berzillaie a synův Rezfy chabě podlehnout? Nuž, vezměte, ať zbaven jsem té láje a vlastní na ní vykonejte soud?“

A sedm reků s tváří plnou vzdoru ven z města vleče hněvný lidu tlum na dravou zvěří obývanou horu, by sedm křížů vznesli k nebesům.

A Rezfy synové i Mikol děti jsou na potupný přibíjeni kříž; co matek výkřiky, jež krajem letí, co úzkost jejich duší platna již?

A sedm křížů hrozných k nebi trčí, zpěv křižujících rozléhá se v dál, leč na svém loži choulí se a krčí, mdlý sešlostí a strachem zbitý král.

I přišla noc; tma objala vrch hory, zpit pomstou domů rozprchl se lid a spal; jen David nespal strachem chorý, ač Jáhve smířen byl a národ syt.

Též Rezfa bdí a Mikol k srdci vine a těší ji, ač vzlyk jí tlumí hlas, proud horkých slz jí po tváři se line a od uspané snachy vstává zas.

A pěti synů Berzellaie pláče, ta silná žena Saule, a svých dvou, tlum lačných havran nad hlavou jí kráče a vlci o mrtvoly s ní se rvou.

Leč více bolí srdce těžké rány, než rány od vlků a od vlčic, nechť v tvář ji klovou krkavci a vrány, přec duše křižovaná trpí víc.

Vzdor, kletba, lítost, žal ji srdce klíní, svou vlastní hlídajíc i Saula krev, jak žebračka se přiodívá žíní, leč nachem králů hoří její hněv!

Tak brání dravcům, s nimiž v boji úpí od chvíle žně, až déšť když na zem pad', ni vlk ni šakal nesměli, ni supi jich těly dravčí ukonejšit hlad.

„Sem“ k supům volá sem, vy hrozní ptáci, sem na mou hruď, v ní žal a hněv se zlíh'; sem, vlci, sem, ať matka v prach se skácí, jen netkněte se drahých dětí mých.

Sem ke mně leťte; krví mou a svaly můž' rod váš veškerý být na vždy syt, mé ruce silny u mrtvol se staly, že mohly by i krále zardousit!

Leč stydno je mi utýrané ženě, tu Davidovu obejmouti hruď a sevříti ji divě roztouženě, tož živ, leč strachem na smrt týrán buď!

„Pán chce to,“ říkáváš, co sám chceš míti a lid se chví, ač ví, že vše je klam, vždyť pomstou divokou tvůj zrak se nítí; Bůh otec všech, zlým Jehovou tys sám.

Dál páchej svoje ukrutenství sterá a hlásej v lid, že's činil, Pán co chtěl, leč rci, znáš boží přikázání, která by matkám král stkvost dětí zabíjel?

Ne! tož ať hrůzy tebe obkličují, ať předěsí tě běsný Belial, ať pekla vichrové ti v srdce dují, ať dýmem chřípí božích mřeš, msty král...“

A Rezfa lká a sedm křížů hlídá a v dálku plaší lačnou zvěř i káň, z úst stéká krev a kletba na Davida: „Co's konal mně, i s tvým se rodem staň!

Ať na kříži mře v láji krvebrodné, tvůj nejvzácnější květ, jejž vydá rod, meč sedmerý ať v matky hruď se vbodne, jak mně meč sedmerý se v srdce vbod'!

Ó běda, běda, běda, hrozný králi, jsi trůnem jist, leč záhy zhyneš, věz!..“ Tlum černých mraků k vrchu hnal se z dáli, a z nich jak zlatý had blesk níž se snes'!

A strávil kříže... Rezfa padla k zemi; před zvěří zlou svůj zachránila rod, jenž sedmi ptáky vzlét' a perutěmi jak padlý sníh se vznášel na východ.

A kde dřív stála dřeva vzňata bleskem, plál velký zlatěmlhovitý zjev: kříž oblačný – a zářil slunce leskem a jemu u pat krotl bouře řev.