Vím, zlosyn jsem; má duše stále reptá
a stále hněvem svíjí se a vzpírá;
po jiných soudu urputně se neptá
a tvrdošíjně na vše kosmo zírá,
co její pevné svévoli se příčí;
když něco v odpor jí, jak dítě křičí,
jež mní, že hněvný jeho pláč a sten
vše zjinačiti může ven a ven!
Je satan ve mně; v srdci svém ho víži,
jdu mimo ženu-li, on jí se koří,
a mimo kříž-li jdu, on klne kříži
a nenávistí k Spasiteli hoří
a směje se: „Ej, byl-li Kristus Bohem,
moh’ všecko upraviti lépe mnohem
a ze štěstí se lidstva radovat,
ne pekel mukou k poznání je hnát!“
Leč smělým ať, přec v stálém tonu strachu
před něčím tajemným, jež vždy mě stíhá,
před čím jak had se svíjím v země prachu,
co po boku mi jde, co se mnou líhá;
co se mnou mlčky z jedné číše pije,
co v krvi hoří mi, co v srdci bije,
co stopuje mé činy jako chrt,
a stále níž mi lebku tlačí – smrt!