Raráš.

To bylo při hrabání stlaní a stalo se vám asi tak: Vít slyšel hvizd a viděl maní, jak s dubu černý spadl pták;

byl promoklý a mdlý i chabý a plouhal křídla – divný host, krk tenký byl a nohy slaby... Vít vzal ho dětem pro radost.

Moc s ptákem jsme si práce vzali, až z choroby své vyšel přec, leč jednou v noci než jsme spali, jak člověk divnou mluvil věc:

„Chceš, Víte, zrní mít a chleba?...“ A Vít děl: „Špaček pták je náš,“ a dodal: „Chci, vždyť je ho třeba; dej, mluvko, přines, jest-li máš.“

A spali jsme. Tu v dobu rannou, pták z kouta volal: „Konec běd, zde, Víte, ukliď pěkně stranou, co přines’ jsem, viz, pytlů pět;

to pro začátek, přijdeť více, že’s ošetřil mě v zimní čas... když vzal jsi mě z té plískanice...“ A Vít šel po hlase a žas’.

Hle, v koutě vedle pytlů pěti stál pták, byl rud, jak z ohně slit: „To na chléb,“ sípal, „pro tvé děti, však neotálej a jeď mlít!“

Vit váhal, v posled děl sám k sobě: „To divný pták, leč žito mám, tož semelu je v noční době...“ A do mlýna jel, leč ne sám.

Když zdříml, právě o půl noci zas volal pták: „Vstaň, Víte, hej, hleď mouky své; mé za pomoci máš patnáct pytlů, nakládej!

To divíš, se viď? Nad mě není; vůz namazán je, chomout čist a koně řádně nakrmeni...“ Vít vstal, leč chvěl se jako list.

„To vzít-li mám?“ A raráš zase: „No, ovšem!...“ „Věděl bych přec rád, kde bereš tolik zas a zase?“ „Kde mohu!...“ „Ej, ty’s tedy krad’!“

„Krad’, nekrad’, co je potom komu? ty otevřeš jen svoji spíž a na trh vyvezeš v čas z domu, jen nesděl se žádným, co víš.“ –

Den druhý přišli ze vsi druzi: „Ty, Víte, zlého sluhu máš, my viděli jsme plni hrůzy, jak obletoval statek náš,

pak třikrát slét’, jak víšek žhavý tvé nové sýpky na hřeben; – to rarach, plivník přelétavý, ač ptákem je, když svitne den.

Sprav duši svou, než pozdě bude, sic jinak zle ti může být, věz, raráš okrádá nás chudé; krev na zrní je!...“ „Jak?“ vzkřik’ Vít,

„to zakončíme brzo, věru!“ a mouku, již mu raráš snes’, hned v jitra prvním pološeru – vůz vrchovatý – nazpět vez’.

„Což třeba mouku mlíti znova?“ zněl chraplavý zpod pytlů hlas. Vít věděl hned, čí jsou to slova, a strachy se mu zježil vlas.

„Dnes zhyneš,“ pravil v hloubce duše, „svůj povoz k tomu zřídil jsem...“ A do řeky, trest hříchů tuše, svrh’ náklad svůj i s rarachem.

„Zhyň,“ volal, „se vším, šelmo kletá!...“ a s prázdným vesel domů spěl, leč se statku mu v ústret vzlétá pták příšerný a hněviv děl:

„Tak nalíčil’s to, nevděčníku? hleď, zdráv jsem, ale ty se sprav, chtěl’s utopit mě místo díku? žert chceš-li, trochu líp se bav!

Nic z mlýnského-li nechceš koše, tu jiného ti nesu cos, snad stříbrné a zlaté groše?... viď? hehe, viď? – no jen se hroz! –

Když nechceš, dobrá! Tedy spolu tam v krčmě budem hrát a pít, a chceš-li se dřít do mozolu, též dobře – vše jak budeš chtít!“ –

Vít zděsil se. „Ó jaké bědy! co s ním?“ děl k ženě... „Zab ho, zab!“ Vít topor vzal: „Bůh pomoz tedy; viz, dříme pekelný ten rab.

Ej, zhyň!“ A rychle v ptáka pere, však marně – ďábelský to rej! Pták vzlít’ a spárem ostrým dere jak stěna Vítův obličej.

„Co teď? – Dvůr prodáme i nivy, ať čert si tady bydlí sám.“ A prodal, chudák míru chtivý, a v jiný dům se stěhoval;

jel vesel dál, leč v koňů ržání zas z košin sípavý zněl hlas: „Po celodenním namáhání snad večer budem v teplu zas!“

Vít křižuje se: „Bože, Bože, zas on, jenž ku hříchu mě sved’! Co teď?“ – „No, uprav mi jen lože,“ děl pták a prch’. Vít na práh sed’,

leč dvanáctá když bila s věže, vích ruče suché slámy svil a pelech pekelné té spřeže, pod střechou z došků zapálil.

Vše v ohni stojí. Vít mnul ruce. „Hle, statek pryč, leč rarach s ním! má dost!“... Než k Vítově, slyš, muce, pták v zadu sípá: „Pfuj, ten dým!

Byl čas, že utekli jsme z domu, vše zničeno je v základech, můj pěkný pelech. – U sta hromů!“... Vít hrůzou zděšen tajil dech.

„Co teď? – Snad bude ku posledku mě trýznit rarach věčným zlem? Ó, že jsem nenechal tě, zmetku, radš promoklého pod dubem;

jsem žebrákem, mé děti taky, nic nemám nežli holou dlaň...“ a Vítu zalily se zraky, a ruka s rukou tiskly skráň.

Hoch jediný mu hladí tváře: „Už netrap se a nermuť nás, já chytnu toho pleticháře a odkud vzal’s jej, dám ho zas;

mně po třikrát se o tom zdálo, tož udělám to ještě dnes...“ a dítě, jež vždy s ptákem hrálo, v hrst vzalo jej a neslo v les.

Pták chvěl se v něžných jeho rukou a prosil; „Pusť mě, chvilku jen!“ však darmo křídla jeho tlukou, z těch dětských ruček němůž’ ven;

i křičí, laje, skřehce, píská, rád k Vítovi by znova prch’... až hošek známý dub zřel z blízka a v chvatu ptáka pod kmen vrh’.

Pták lítil se: „Ej, počkej, kluku, ty’s přelstil mě, co nemoh’ chlap! Proč v jinou nevložil’s mne ruku? snad byl bych dřív zas duši lap’;

však z ruky bez hříchu, ty malý, zpět na vždy do pekla jsem pad’...“ Hoch vrátil se, pták zůstal v dáli – Vít z práce dům zas měl i sad.