S hlavičkou staženou
do vzletných ramen
naříkáš, druhu můj:
„Ach, už je amen,
hruď se mi tetelí,
oko se kryje...“
Ztiš se, má ruka tě
za ňadry skryje!
Hovoř, co stalo se,
rozmilý brachu?
schoulen jsi, zčepejřen,
proč tolik strachu?
Křídla jsou bez vlády,
nožky jak ťaty –
kdo pak ti ublížil,
kollego zlatý?
Kočka-li z hajnice –
zjasni přec očka –
tlapou tě ranila?
Ohavná kočka!
Či divý krahujec
cuchal ti peří?
Ohavný krahujec,
hanba té sběři!
Nebo tě ostříž rval,
zbojník ten divý,
bratře můj ubohý,
zpěváku snivý?
Pojď, ať tě vyléčím
k novému jaru,
zchudloť by bez tvého
zvučného daru.
Bez tvého návratu,
bez tvého hlasu –
pojď, věrný příteli
v stesku i v jasu;
až přijdou ostříži
s novými spory,
prchnem jim sdruženi
v lesy a hory!
Prchneme do oblak,
k slunnému kraji,
k zpěvu kde andělé
na harfy hrají,
tam zniknou bolesti,
stezky i hoře;
večer se nachýlil,
čekejme zoře!