Rákosníček.

Stín soumraku paď na pole i lesy, na řeky břeh i vrb šedavý tlum, vše ticho kol, jen v nízkých ostřic směsi kýs tajemný se ozval ruch a šum,

jak sivé křídlo temnoty by chtělo skrz husté sítí mocí letět v dál; mé oko v snivý kraj se zahledělo – sám v dumách na břehu jsem vody stál.

Noc na zem klesla jako vdova sirá na mužův čerstvě nasypaný rov, a když slzou kropí ho a v náruč svírá, překonána žalem nemá slov;

mdlá světla zžehla – hvězdy siné záře – a zabrala se v prchlé doby sen, a vyčkávala uslzelé tváře, až v nářku potěší ji zlatý den.

Tu v sítí zjevil’s ty se, pěvče drobný, s tím nad očima žlutým obloučkem, vznes’ obličej jsi s temným kroužkem zdobný, až hrdla bílý objevil se lem,

a pět jsi počal vroucně tak a mile, až hvězdnatý noc rozvinula šlář a velkým luny zrakem roztoužile svých díků jasnou vrhala ti zář.

V dál na vše strany rozléhal se v luhy tvých harmonických písní pestrý dav, až ponořený posud v spánek tuhý, skryt v temné kukle, prociť smrtihlav,

by v květu kustovnice sladce hýřil; i vzléť a plášť svůj černožlutý šířil nad ševelnými stébly lučních trav. Co vše jsi pěl! Co za dne zvonek hlásá,

co stehlík drmolí a hvízdá hýl, co z konopčina srdce k nebi jásá, i písní linduščiných zvučný pyl; vše noci nahradit jsi toužil snivé,

čím tesknil den i čím se blažen chvěl; ty’s citem jat a láskou duše tklivé k ní sdílným těšitelem přiletěl. I zřel’s, jak odchází, můj zpěvný druhu,

jak v slzy nutí ji tvůj zvučný hlas, jak oči otvírá květ pestrý luhu, jak šepce keř a hlavu týčí klas; jak štíhlý chřástal ozývá se v setí

a hlasné křepelčino „pět peněz“ v brázd teplé skrýši drobné budí děti a zvonek věže rozespalou ves. I já jsem poslouchal, co’s pěl a věstil,

můj snílku něžný, v jitra mlžnou šeř, až v ňadrech tajemně mi zašelestil a rozvíjel se rudých růží keř; a všemi rty těch purpurových růží

mé srdce dýchalo ti vroucí dík: Buď požehnán, kdo k ubohým se druží poutníkům žití, písně kouzelník.