Pustiž mne z objetí,
světničko nízká,
slunéčko vychází,
skřivánek výská;
výská a vznáší se
nad zkvetlým luhem,
duše má pospíchá
za tím svým druhem.
Počkej, až pospolu
k nebi se vznesou,
rosu svých popěvků
na práh ti snesou,
radosť tě oblaží,
zlíbá tě z blízka,
budou ti záviděť
město i víska.
Budou ti záviděť,
že’s plna světla,
jako bys hvězdami,
radostí kvetla,
jakby ti blaženosť
vzrůstala v prstí,
jakobys pouštěla
slunéčko z hrsti.