Stál Titus s Deciem vojsk římských v čele,
když Latinové Říma dobýt spěli.
Ti oba svorně shodnuvše se děli:
„Ať počne boj, nač čekati nám déle.
Z nás couvne-li voj jednoho, ten směle
– by jeho podřízení příklad měli –
v ráz v těch se vrhni roj, již zbít nás chtěli,
by vítězství zas vrátilo se skvěle.“
A byla slabost v sboru Deciovu;
tu v boj se pustil vůdce, s nahou zbraní,
a za ním jeho druzi v ručím lovu.
Jak v polích seč, než přijde klasobraní,
boj šířil se, až vítězem v Řím znovu
byl padlý vůdce nesen v době ranní.
Vždy vítězí, kdo vlast až na smrt brání.