V starém klenu zpívá ptáče,
až se peří na hrdélku třese:
Proč združené srdce vaše pláče?
zpívejte a radujte se;
rtíky blíž,
co je časem uneseno,
nevrátí se nikdy již!
Divná láska, milý brachu,
loučiť-li se musí s milým milá!
Můž-li poupě rozkvétati v nachu,
vichru-li je ulomila
křídel tíž?
Co je bouří ulomeno,
nerozkvétá nikdy již!
Šveholíš-li písně zvučné,
jestřáb-li ti spárem družku lapí
a krev její teplá kvítí lučné
místo rosných kapek skrápí?
Zdali víš?
co je v srdce postřeleno,
nezhojí se nikdy již!