Na javoru pták si zpívá:
„Ach, jak rád mám slunce svit,
kdy slit s rosou perlou bývá,
jíž se chodím osvěžit.
Ach, jak rád mám v kyprém mechu
hořec, sasanku a lechu,
jež mi srdci pro potěchu
hravý úsměv jara skyt’.
Ach, jak rád mám štíhlou břízu,
její těla lesklý běl,
mladé jívy zlatou mízu,
hložných hvězdic vonný pel;
drobné vikve ladné sponky,
jahodníku útlé stonky
a ty luhů modré zvonky,
když jsou plny zlatých včel.
Leč ta píseň moje tichá
zní jak rudých listů vzdech,
podzimní když jitro dýchá
v lesa mladých podrostech;
sním a sním, kde lítám, všudy,
ale zpěv můj posud chudý,
neví kam a neví kudy,
a ta vesna vždy má spěch. –
A mé srdce stále kvílí;
kde má radost, kde můj klid?
Na hruď se mi hlava chýlí,
nechať v růži zkvetl cit.
Poraď, druhu duší jatý,
stesk můj je už vrchovatý...“
„Zamiluj se, ptáčku zlatý,
chceš-li písní vítězit! –“