Jako oko uplakané
nad ztraceným štěstí snem
na západu slunce plane
krve rudým purpurem.
Stromy hole k nebi trčí,
roste bouře vztek a řev,
u cesty se keře krčí,
ptákům v srdcích stydne krev.
Co v nich kvetlo písní ladnou,
nemá zvučné záře dost;
ale ptačí ňadra mladnou,
sotva pučí letorost.
Jinak s námi však se stane;
nezbudeť nám údělem,
jenom oko uplakané
nad ztraceným štěstí snem.