Dva dni stál marně u roháče,
den třetí slavík na něm tkvěl:
„Ty vytrhneš mě, milé ptáče,
můj vábník nepěje, jak pěl;
hlas ztemněl, v srdci píseň zvadla,
líp s tebou bude u čihadla.
Nuž pojď, mé vzácné jara dítě –
již žeřav osudný je drát,
jenž na volavku zamění tě,
však slunéčku ti s Bohem dát!...“
,Ach, nech mně oči, věř i v trudu
a v žaláři ti zpívat budu!’
„A budeš varovat mi druhy,
by nešli na osudný lep;
a v zimě čas až přijde tuhý,
kde vezmu pro děťátko chléb,
jež žena pod srdcem mi nosí?
ne, ne, dnes marně zpěv tvůj prosí.
Jen pojď!“ A znova ptáček praví:
„To nejde z duše ti, jen z úst,
páž pracovitá všecko spraví,
juž pro to děťátko mě pusť,
hled', z hnízda vzlét’ jsem na úsvitě
a sám jsem ještě pouhé dítě.“
„Můj milý, škoda každé řeči,
jak dělával jsem, bude zas,
líp pěvcům noc a teskno svědčí
a činí lidem hodokvas;
pěj ve dne, v noci – život celý...“
A dráty v očích zasyčely.
Pták zúpěl: „Temno kol! Co nyní?
což nejsme všichni s druhem druh? –“
Když číhař přišel domů, v síni
ký pronikavý žalný ruch!
Hle, ženě touže právě dobou
syn zrozen, na očích slep obou. –
A v srdce vyčítavé muce
kles' k dítku rozželený muž
a k nebi zhnětené zved' ruce
a volal: „Pane, věřím už,
že před Tebou víc člověk není
než pták a muška jednodenní.“ –