Stkvěje se, směje se
slunéčko boží,
vykvétá, rozkvétá
na mezi hloží;
z trávy se pozvedá
sasanka skokem,
studánka vábí mě
blýskavým okem.
Na stébla, na vlákna,
na mech a žíně,
na hnízdě v rokyty
útulném klíně;
na peří do sadu,
na vlnu v luka;
na snítku, stan kde mám,
soused juž ťuká.
Dál, pane sousede
pěkného peří,
vylítnem pospolu
do srdce keři;
do srdce rokyty
na hrázi vody,
místečko vyhlídnem
na družné hody.
Na hody milosti,
na hody sňatku,
jste vrch mé radosti,
vrch mého statku;
ponesem pospolu
slasti i žaly...
a s malou nevěstou
ženich prch’ malý.
V keři se ztratili
jak šipky z luku,
co je tu popěvků,
co sladkých zvuků:
„Vykvétá, rozkvétá
na mezi hloží,
skvěje se, směje se
slunéčko boží! –“