Slyšte, vizte! V dudách mých
šumí to a zvučí,
roje hněvů spoutaných
víří v nich a hučí;
jdu-li na vrch, jdu-li v důl,
sotva že je nesu,
žalem půl a zlostí půl
chvěji se a třesu.
Hněvy, blesky duše, ven!
Z ňader, svaté střely!
křivdy mrak a zloby hlen
vše nám obestřely,
v země horských úvalech
výkřiky se šíří;
vzhůru k činu z končin všech,
práva bohatýři!
Síla ducha víc je as
nežli hradba vozná,
v míru-li nás neznal čas,
ať nás v boji pozná;
vážný hněv až v očích mdlých
zlatým leskem vzplane,
pak věk reků zapadlých
znova z hrobu vstane.
Nuže, chutě, kdo jsi náš,
vzmuž se juž a zjaři,
činu-li se obáváš,
sotva se ti zdaří;
dosti křivdy, žalu dost,
povstaň v ducha zbroji,
svobody a práva skvost
rodí se jen v boji!