Loučil jsem se s domovem,
klasy právě zrály,
s matkou, otcem pospolu
na vršku jsme stáli.
Slunci v zlatých obláčkách
zachtělo se spáti,
když mě v ústa líbali
tatíček a máti.
Plakali – a pěšinou
mezi žitem dolů
volným krokem bez řeči
k městečku šli spolu.
Dlouho zřel jsem za nimi,
při každém však kroku
píchlo mne to u srdce,
vlhlo mi to v oku.
Nežli jasný byl můj zrak,
ztratili se v dáli,
leč mé nohy na vršku
přikovány stály.
Až když sad i kostelík
večer skryl mi šeře,
dále cestou jsem se bral,
jak se žebrák béře.
Klidněji teď loučím se,
s kým mne cesty dvojí,
vždyť mé srdce na vršku
v rodném kraji stojí.
Tesklivě ho oblétá
jako hnízdo ptáče;
v domku hledá mládí své,
v chrámečku ho pláče.