Žeh rozkoše a žalu vření
v té knize list je veškeren,
zdob radosti, zlob utrpení
to úryvkový denník jen;
jen jas a křik a slunné vise;
co plano bylo, není v knize,
to všednosti je dáno v plen.
Čím rozkvetlo kdys mladé žití,
čím duše vzňala se, vzplál vzdech:
blesk štěstí, vášně vlnobití,
vše ukryto je v blanách těch;
z nich záhy dozvíte se sami,
že krev se mísí se slzami
na zvadlých květů lupenech.
Vše zniká u věčnosti klínu:
zpěv ptáka, vonný růže nach,
jen lidské duše v říši stínu
se potkávají na cestách
a poznávají v udivení,
že ani Bohu hříchem není,
čím vzlét’ a klesl lidský duch! –