„Já jsem dudák z Pošumaví,
po kraji znám všudy;
podědilť jsem poklad pravý:
Strakonické dudy!“
„Lžeš, jen se ti od úst práší,
práli, že mu hráli,
s takým měchem v zemi naší
byl bys roven králi!“
„Vždyť já jsem!“ – „Jsi známá kopa!
Ony dudy, lháři,
v Strakonicích u Prokopa
visí na oltáři.“
„Visely, můj lide zlatý,
hádky nech a křiku,
ondy mi je však ten svatý
spustil se hřebíku.
Chtěl, bych jimi Boha slavil,
kraj probouzel rodný;
když to děkan viděl, pravil:
,Měj je, a buď hodný!’
Tak se dudy staly mými,
kdože roven je mi?
vesele se vydám s nimi
po vší české zemi.
Půjdu s nimi do Moravy,
do Slezska a dále,
budu dudat: Snivé hlavy,
spát-li chcete stále?
Zžehnu srdce chladných lidí,
by se ptali v hněvu,
proč nepřítel zrno klidí
a my jenom plevu.
Po švandovsku, bez ochaby
budu vám to sbírat:
,Věru, rabi jen a baby
nechají se týrat.'
Budu mužně dudy zdouvat,
hluchým v uši hučet:
Kdo chceš k předu, nesmíš couvat,
dlužen-lis, plať účet!
Neplač, nekřič: „Strádám, hynu,
žalosti se množí!“
Dosti řečí, chutě k činu,
pryč, kde jaké hloží!
Se vším pryč, co v cestě stojí,
třeba vzrostla vřava,
čert vem pestrý chochol v boji,
jen když stojí hlava!“