Mé duše pohádky jsou prosté,
jak ve tmách světlušky je mám,
leč mnohá v žhavou jiskru roste,
když lesem žití bloudívám.
Mdlou hlavu ukláním-li v dlaně,
hned počne kmitný jejich rej,
že leskem mihotavým maně
zrak vlhne mně i obličej.
Jak mušky v slunci se to honí,
než den krev vyronil a zhas’,
a v srdci zvučí to a zvoní
jak na klekání ve žní čas.
Jak přes požatá vonná luka
a zahrad květ a lesů mech,
a mně – mně při tom srdce puká
a z ňader dere se mi vzdech.