Prsten.

Bylo k ránu; mladou sličnou ženu našel pilař u kol utopenu, náhodou(li zhynula či z muky, kdož to ví? tvář klidna byla tak!

Vytáh’ ji, v tom zablesk’ se mu zrak: prsten stáhl pilař z mrtvé ruky. – Poručivše duši Pánubohu pohřbili ji u zvonice v rohu,

jak ji pilař našel se vším všudy, kdož u mrtvé pohřešoval as z krajánkův, nechť zřel ji dřív a zas, na levice prstu proužek rudý?

Ale divné v životě jsou shody! Celou dobu téže od náhody mladý pilař divně jaksi strádá, a hrob ženy sesut je co den,

jakby z něho rakev brali ven. „Proč pak asi?“ mlýnská chasa hádá... Řezalo se. – V noci pilař mladý na schystané usedl si klády

pohrávaje s uloupeným skvostem; sedí, myslí... hlava padá níž... v tom – snad duchů poslala ji říš – mrtvá žena u něho je hostem.

Pokládá mu ruku na rameno: „Vzal’s mi prsten, milánovo věno, blahou upomínku na sen krátký; všecko ostatní vzal času vír,

mám(li v hrobě míti klid a mír, uloupený kroužek dej mi zpátky. Či chceš dívce své jat v srdci jarem tajnou loupež podat lásky darem,

na níž visí nebes kletba těžká? nečiň tak, věz napřed, boží soud: také ji by strhl vody proud v říčné lože za rok ode dneška.

Pak i ty bys za dalekým mořem bědně duší strádal, hynul hořem jako druh můj z první blaha doby; nezbylo by z vašich žití cest

nic než v plachém lidu trudná zvěsť a dva dálně orůzněné hroby. Nuže dej, sic zahynete v pláči, dej...“ a pilař v snění prsten stáčí,

podávaje mrtvé kletbu tuše; béře žena podávaný skvost... pilař vstává... prst je kroužku prost, leč i tíhy zbavena je duše.

Klidně hlava na lože se kladla, jako by mu s ňader skála spadla, žert a píseň družní jsou mu hosté; a ten nový u zvonice hrob

travou obalil se od těch dob, ba i kvítí s jara na něm roste.