Svůj vesna kvítím přizdobuje vůz,
jas slunce zářný padá na haluz
i do mých zápisků se vkrádá;
ó, postůj, příteli můj dlouholetý,
a rozviň poupata mých písní v květy,
jen za to vroucně pěvec tebe žádá.
Mé dumné čelo zjasni, laskav buď,
změň slzy v perel skvost, v květ rozviň hruď,
dej síly písni mé, jež právě vzchází,
než přijde žal – ach, často kolem klusá! –
a její útlý kalíšek mi zdusá,
jenž vůni svou mě světem doprovází.