S unylou hlavou na starcově hrudi
oddýchá Šaša: „Los můj pad’;
pod srdcem rána pálí mě i studí
zhynu – a lépe bude snad –
jen když jsem vynes’ drahé dítě tvoje
z těch mořských potvor splašeného roje;
což na tom, můj-li život zvad’.
Označte místo na tom mořském břehu,
kde volal k žití – prosím vás –
milý Bůh znova líbeznou tu něhu,
tu bílou růži čarných krás;
označte místo, nechť se pověsť množí,
jak na tom světě věčná vůle Boží
poutá a zase dělí nás.
Vystavte maják na té půdě svaté,
na stráži buďte celý věk,
jasně ať čelí bouři jedovaté,
maří a ničí vichrů vztek;
niťte jej mojí láskou, plnou blesku,
by koráb bludný jistou našel stezku
přes moře děsný sten a jek!
Sám budu strážcem: bude jím má duše –
nad hromů hlahol, ňader křik,
v záhubu koráb žádný nepokluše,
zlobou se stráví seveřík;
plaň tam mé srdce plameny svých bolů,
sluncem se jasni věže na vrcholu
všem, jež chce zhubiť živlů ryk!...“
Domluvil, vzdechl – znova zrak se kalí,
ret zvolna siná, přišel čas;
co platen obvaz? Z rány krev se valí.
Lékaři pomoz, mládce spas!
„Neumím kouzliť, nejsem všemohoucí!...“
Obrátil Šaša k nebi oko mroucí,
uklonil hlavy, vzdech – a zhas’.