Pane Bože! Naděje má věčná,
Lásko, Sílo, Pravdo nekonečná,
pomiluj mě; ukrať mého ždání,
pusť mě v nebes ráje na dudání.
Rád bych zahral ve dvoraně Tvojí;
jsouť tam lidé, jako všude, dvojí:
jedni hodní tuze, ale snílci,
druzí domýšliví provinilci.
Prvním, věrným synům země naší,
zadudal bych: „Pomozte nám, braši!“
druzí však, již zhubiti nás chtěli,
bouří zvuků mých by zkoprněli.
Vždyť, ač lid můj trýznili a rvali,
přece Ti je v nebe vpašovali,
v němž nechť pyšně sem i tam ji plouží,
blankytové řízy nezaslouží.
Proto vydudám jim, jak se sluší,
někam jinam pokryteckou duši;
nehodni jsou slonit se v Tvé záři,
třeba tištěni jsou v kalendáři.
A já s nimi v nebes rajském sadě
nechci také býti pohromadě,
radš Svou láskou vlož mě přetajemně
jako granát v srdce rodné země.