„Ach, bědná, přebědná
já sirota kletá,
vždyť mnou přeubohou
nevole jen metá.
Však ty, můj Janíku,
též jsi chudý právě,
jako ten oblázek
níže při Oravě.
Těžko nám vyžiti,
od lítosti samé
ty i já, šuhajku,
plné oči máme.
Slyš, za jarní noci
v lípu se urobím,
listím jako partou
hlavu přiozdobím.
Až ke mně zavítáš
vrané koně pásti,
chci ti slzky svoje
na hlavěnku střásti.
Budu tě k srdénku
zelenou svou snětí
jako teď kol krku
mile přivíjeti.“
„„A já, duše moje,
baránčoku milý,
změním se za tebou
na topol ztepilý.
I budu ukláněť
v té šumné podobě
svoji bujnou hlavu
na ramena k tobě.
A v rozmluvě tiché,
při větérků chvění,
na sta budem sobě
dávať políbení.
A kdy zlaté jaro
slétne do vůkolí,
krásný mezi náma
stánek sobě zvolí.
A čím se ta ústa
naše rozhovoří,
z toho mladá vesna
zář a vůni stvoří.““