Prolétá jaro korunami stromů,
každý mně kývá z domu, rychle z domu,
hvozdem to šumí, dolinou to vane,
s vrcholu trávy perla rosou kane,
a tamo zdálí z mohutných těch chlomů
brnění klesá lesa do průlomu,
ohnivým mečem slunce roztepané.
Kam oko hledí, všude krása roste:
zdaleka přišli okřídlení hosté,
vůně se šíří z kvítí toužných vzdechů,
bělásek zdiven modrou líbá lechu,
a pokraj vísky, se střechy jen prosté
vlaštovka matka družkám volá: noste
do hnízda chmýří dětem pro potěchu!
A jako tyto poselkyně jara
i duše má dnem nocí vždy se stará
a tajemně a napořád a hbitě,
ze zlatých snů tká nejjemnější nitě,
bych tvář než strastmi zesiná mi chará
mně ze záhonku písní vzešla zdara,
již v blaho skryl bych jediné své dítě!