Proč ničíš všecky naše ideály?
Proč o naděje obíráš nás všady?
Proč v hnusné tvary měníš jejich vnady,
jež z nekonečné vábily nás dáli?
Proč vlasy žen, jež vrkoči se zdály,
v strach proměňuješ v Medusiny hady?
Proč v kletbu slova na rtech božské Lady?
Proč oči v blesk, jež těchou dřív nám vzplály?
Vše ničíš nám! Zrak nítí se a rosí
a duše naše smutně osamělá
se zachvěje a za povzdechu prosí:
„Vše je to tam, co ždála jsem a chtěla!
Kéž divá bouř jak stéblo stan můj zkosí,
nač v takém žaláři dál snít bych měla?