Proč jarem zdobíš se, ty divná paní,
proč rozkoší tvé žhavé oko plane,
proč mámivý tvůj šepot neustane,
proč ono sladkovonné oddýchání?
Proč měníš jsoucnost svoji bez ustání,
hned vzdor, hned milost na mysli ti tane,
hned z paprsku tvých očí meč se stane,
hned žehnáš nám, hned klneš v zajíkání?
Proč líbáš hned, hned hněv ti ňadra ruje
a drtí vše, cos objímala prvé,
proč ret tvůj lidstvu smrt jen prorokuje?
Cit chví se ptákem sletším na ostrve,
a nežli tvoje spory v řetěz skuje,
ta tam je svěžest svalů juž i krve.