Proč chválíš luh – jenž pln je vonných květů,
že rosa v nich jak démanty se třpytí,
že milo rozkošné ty zdoby zříti,
to lesknoucí se moře malých světů.
Ty luhem spěcháš vesel jak pták v letu,
leč netušíš, že co se rosou nití,
snad žal jest ztraceného živobytí
a trpce vyroněných duše vznětů.
Snad kudy kráčíš, jiný kráčel prve,
jenž smrti utíkal, či snad ji hledal
a plakal jiskry hořící své krve.
Snad z žalu bylo, jenž mu v srdci sedal,
že mládí šťastné, útlé, zlatobrvé,
ni klidné stáří osud žít mu nedal.