Vyjechal si Matěj k Olomouci z rána, chtěl si zahrát Matěj na krále a pána,
cikány vzal, Plavce k větší cti a slávě; chtěl být českým králem Matěj na Moravě.
Vzal si Matěj čižmy, byly z brusu novy, pozval hodnostáře k panu biskupovi,
pozval klášterníky i Krebsovu tetu, i tři píšťaláře zrovna z Kečkemetu.
Ubrousky dal dělat z obnošené řízy, talíře a mísy; cín byl čistě ryzí,
poháříky byly z broušeného tisu, a kdo neměl nože, rukou sáhal v mísu.
Starý Ujlak pyšně srazil vyschlé paty, na krk pověsil si řetěz skoro zlatý,
těžký tak, že Ujlak sotva řetěz smýká, však by na něm masař udržel i býka.
Zvěři na tabuli hojnost bylo věru: z Tater jezevčina, žáby Nezideru,
komu nelze rukou, ostruhami bodá, z vinných sudů tekla pravá z Tisy voda.
Pestré korouhvice vlály z každé věže ku potěše četných padouchův a spřeže;
zvony vyzváněly Matějovi k štěstí – a kat kališníky stínal na náměstí.
Vřeštěl cikán z píšťal, až byl rudý v líci, jako vlci vyli zpití Sikulíci;
kati připíjeli na pánovo zdraví, metajíce z praků urubané hlavy.
Což tu bylo smíchu – kdož by také plakal – vždyť Kiniszi s trupy v krvi čárdaš skákal;
ulapené Čechy k ohni kázal vléci, aby měli Uhři na rožních co péci.
Vždyť přiběhli k hodům jezdcové i pěší cigáni, jež pestrá veteš nejvíc těší;
nesliť Matějovi dar vypraný znovu: v slávě prosedělou sukni Arpádovu.
Líbal lživý Matěj sukně v místa skvoucí, vystavěl ji rychle v zbožné Olomouci;
beťarové pusty líbali ji s vděkem, vždyť posvátná sukně potila se špekem.
Nejvíc pospíchaly k panu Matějovi ze všech končin světa nevěstky i vdovy;
vždyť prý bude čista každá z vůle boží, kdyby týden spala v Matějově loži.
Třeba prý si jenom zvlažit v době ranní posvěcenou vodou ňadra při kázání
a pak aspoň halíř v zbožné dáti víře ku křižácké válce do Čech na kacíře.
Což se Maďaříci umývali v řece, aby ku slavnosti přišli čisti přece;
umyli si ruce, umyli si líce, zobraceli na rub húň i nohavice.
Do chrámu král Matěj v průvodu se béře, nevěstky a baby obstoupily dvéře;
hle, již Matěj sedí v kadidle a záři, v křesle biskupově zrovna při oltáři.
Však kde vzíti purpur? Matěj plný strachu rychle zbarvil čechel v kališnickém nachu;
koruna však v Čechách, kdo že půjde pro ni, vždyť husarům nelze sedět na komoni.
Nelze, posud nelze, zavazují hlavy; veliký byl první pardus u Čáslavi,
a již zase Jiří švižné metly hledá, aby jim vyprášil čím se na kůň sedá.
Nech si zajít žáhu, Matějíčku, hýři! Na Orlíku skrývá korunu král Jiří;
pomohou-liž tobě bez koruny asi pomazané ruce, namaštěné vlasy.
Slyš, nemáš-li skvostu: pláště, žezla, meče, vezmi v ruce pípu, na hlavu dej beče;
na krk provaz třeba a křivému pleci zástěru dej pestrou, dosti jich máš přeci!
Už, Matěji zlatý, nic ti nezpomůže, ani „Tučná Hvězda“ ani ta „Psí Růže“
ani Rudolfové ani lživí Tasi. – Taká bludná světla Jiřík mžikem hasí.
Už ti nezpomohou různé říše stvůry; sotva lékem koupí, kdo nedostal s hůry;
nepomohou šavle ani dřevce hrotné, již ti hřeben bledne, již ti pazour krotne.
Už ti nepomohou, věrolomný lháři, rudě ošňůření, černí atiláři,
ni kumánské čapky, kalpaky a húně, – svědomí i jazyk úplavkou ti stůně!
Však Matějův rozum není žádná pleva, vzal korunu světci z lipového dřeva;
z osiky vzal žezlo, meč z borové louče... je-li pak to Matěj, či Honza z Přelouče?
Matěj je to, Matěj, jaká slavnost skvoucí ku potěše babic v staré Olomouci;
troubili mu k poctě, troubili a hráli, s osikovým žezlem dubovému králi.
Kolem Havrančíka Maďaříci stáli, ženy jich i panny z oken pozíraly;
ženy jich i panny ukláněly hlavy, aby jejich děti zhlédly vrchol slávy.
Hrej, Matěji, hrej si, Čech je bedliv sečí; ženy pletou metly, muži sáhli k meči;
nechať v boji padne Jiříkova hlava, nechce tebe národ, ale Vladislava!
Cookies on Poetry Cove